Markéta Haroková: Vlastně mám premiéry i s trémou, která ji doprovází, ráda

Její poslední premiérou v ostravském Divadle Petra Bezruče bylo uvedení inscenace Krysař, kde Markéta Haroková představuje překvapivě - Ďábla. A i když jsou „Bezruči“ její domovskou scénou, není to tak dlouho, co začala hostovat na scéně Slezského divadla Opava, kde má jednu z hlavních rolí ve slavném muzikálu Šumař na střeše. Vedle toho hraje úspěšná herečka televizi, dabuje a má další aktivity, o kterých vypráví i v následujícím rozhovoru.

Máte za sebou další premiéru hry Krysař. Jaká byla spolupráce s režisérkou Danielou Špinar a jak dopadla premiéra?

Spolupráce s režisérkou Danielou Špinar byla skvělá. Bavil mě způsob tvůrčího zkoušení, kde byl prostor i pro improvizaci. Hodně jsme pracovali se zvuky a mimoverbálním vyjadřováním. Práce s mikrofonem, která je mi hodně blízká, je dominantním prvkem pro vyjádření emocí. Z premiéry i prvních repríz máme pozitivní ohlasy. Je to nestandardní představení, kdy do dění zapojujeme i diváky a myslím, že tato forma je pro ně hodně zajímavá.

Máte ráda premiéry? Jste trémistka?

Premiéra je pro mě završení naší práce, a setkání se s prvními ohlasy. Já se ale vždycky více těším na běžné reprízy, které ukážou kvalitu inscenace a během kterých se vypilují detaily v souladu s reakcemi publika. Jsem trémistka, ale správná míra trémy je důležitá pro koncentraci a soustředění se na výsledek. Vlastně mám premiéry i s trémou, která ji doprovází ráda.

Hrajete v divadle, jste vidět v televizi, ale tentokrát mě zaujal i váš hlas v televizním dokumentu Zrozena pro Afriku, kde je prostor i pro vás a citace z knihy Joe Adamsonové…

Mimo divadlo se věnuji dabingu, což mě moc baví a taky herecky naplňuje. Spolupráce s Českou televizí je v tomto směru pro mě vždy velkou ctí.

Viděla jste film Volání divočiny?

Ano, několikrát…  Je to dojemné vyprávění o svobodě, síle lásky k přírodě a zvířatům. Nádherný snímek plný krásných záběrů africké divočiny, který ani po letech neztratil nic ze své autenticity. Vždycky mě dojme, a i proto jsem měla velkou radost, že jsem mohla v dokumentu propůjčit svůj hlas Joy Adamsonové.

Vraťme se k divadlu. Roky působíte v Divadle Petra Bezruče, kde máte krásné role, ale vedle toho hostujete ve Slezském divadle Opava ve slavném muzikálu Šumař na střeše. To je silný titul, který si asi vychutnáváte…

Moc si vážím nabídky režisérky Dagmar Hlubkové, která mi dala důvěru a oslovila mě na roli Golde. Bylo pro mě velkou výzvou dotknout se muzikálového žánru, kde pro mě všechno bylo nové - spolupráce s živým orchestrem, dirigentem, setkání s činoherními kolegy i operními pěvci, choreografie, zpěv… Ale hluboko pod nánosem strachu se objevila velká a čirá radost a já nepřestanu být vděčná za tuto zkušenost a vychutnávám si každé představení.

Kdybyste měla zase možnost hrát a zpívat v dalším muzikálu, šla byste zase do toho?

Jsem moc vděčná, že jsem si mohla zkusit muzikál, a tak kdyby přišla další nabídka, byla bych šťastná. Zároveň mám ale obrovský respekt k tomuto žánru a moc ráda a s obdivem sleduji práci kolegů, která je tady na Moravě na špičkové úrovni.

Vzpomenete si na vaši první roli, kterou jste měla U Bezručů?

Řekla bych, že první role, na kterou si vzpomínám byla sekretářka Hanička v absurdní komedii Václava Havla Vyrozumění. Tu hru jsem měla moc ráda, a hlavně jsem cítila obrovskou zodpovědnost a čest, že jsem se stala součástí týmu Divadla Petra Bezruče.

Které postavy vám v poslední době přinesly ve vašem domovském divadle největší radost?

Po letech jsem dostala možnost znovu si zahrát v Hamletovi. Před lety jsem hrála Ofélii v inscenaci s Richardem Krajčem jako Hamletem a dnes hraji královnu Gertrudu. Tato role mi dělá velikou radost. Taky mě těší, že jsem součástí inscenace Střípky ženy, což je takové ryzí divadlo, kde si užíváme každou reprízu.

Za ztvárnění role v inscenaci Venuše v kožichu jste obdržela divadelní cenu Jantar. Co pro vás znamenají ceny a různá ocenění a co pro vás znamená Venuše v kožichu?

Moc si vážím ocenění za svou práci. Je to indicie, že jste na dobré cestě. Ale rozhodující je pro mě vždy odezva publika. Venuše v kožichu bylo velké vystoupení z mé komfortní zóny. Ale možná právě proto jsem moc ráda, že jsem měla možnost tuto roli hrát. Byla to velká výzva a taky velká radost. V minulých dnech se po třech letech dočkala své poslední reprízy. Ale to, že mě potkala, byl zázrak. A já za něj děkuji.

Venuše v kožichu je komorní hra o dvou hercích, ale dá nepochybně hodně zabrat, zvláště když jsou na scéně jen dva herci...

To v každém případě. Hrajeme obklopení diváky, kteří jsou nám tak nablízku, že s námi mohou i dýchat. Je to náročné nejen textově - víc jak hodina a půl textu, ale i fyzicky. Jsme v absolutním napojení a soustředění na každou repliku.

Co na vaše úspěchy říká manžel a vaše děti? Mimochodem, mají vaše ratolesti umělecké sklony?

Manžel má nepochybně radost, podporujeme se navzájem a těší nás, když se druhému daří. Manžel hraje v muzikálovém souboru v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a společně teď hrajeme právě v muzikálu Šumař na střeše v Opavě a to si opravdu užíváme. Děti se vydávají svou cestou - vždycky jsme je podporovali v tom, co je bavilo. Našli se v jiných oborech - v medicíně, v ekonomickém směru a jsou šťastné. Vlastně jsme rádi, že nás nenásledovali, protože prosadit se dnes v našem oboru je velmi náročné.

Jste nepochybně akční a zcela vytížená žena. Kromě herecké práce, rodiny a péče o domácnost jste ambasadorkou organizace Mikasa. Co to obnáší být - ambasadorkou?

Je mi velkou ctí, že jsem se mohla stát ambasadorkou organizace Mikasa z. s., která pomáhá lidem a rodinám s autismem. Snažím se jim být oporou v propagaci a podporovat je na jejich akcích. Například s nimi budu 5. dubna ve Forum Nová Karolina na akci Světový den porozumění autismu. Je moc důležité, aby se informovanost o této nemoci dostala k širší veřejnosti, abychom nebyli lhostejní a snažili se pomáhat.

Robert Rohál

Foto: archiv Markéta Haroková

Fotogalerie