Nikdy nesázím na jednu kartu a baví mě spousta věcí, říká Jiří Přibyl

Jihočech, který působí už patnáct let v olomouckém divadle. Charismatický pěvec, který nezpívá jen operní árie a který má úspěch. Činorodý muž mnoha profesí a zájmů. Tak bych charakterizoval Jiřího Přibyla, kterého jsem obdivoval nejednou na jevišti. Jenom v minulé sezóně měl sedm premiér, a to nejen v Moravském divadle Olomouc, ale také v Bratislavě nebo Liberci. Kromě mnoha prestižních ocenění je držitelem ceny Thálie za rok 2014.

Jak jste prožil divadelní prázdniny? Byl jen čas na relax, cestování anebo jste si i zahrál a zazpíval?

O prázdninách dodržuji už hodně let radu svého profesora, abych odpočíval, protože sezóny jsou náročné. Je hodně zpívání, hodně cestování, pozdě chodím spát, brzo vstávám, přejezdy přes celou republiku. Totéž bylo i během minulé sezony, takže si dopřávám relax. Odjedu vždy do Jižních Čech, do svého rodiště, nikam necestuji, protože si chci během divadelních prázdnin, které utečou hrozně rychle, odpočinout. Proto nebalím kufry, nikam necestuji a zůstávám na jednom místě. I letos v létě jsem odpočíval v přírodě. Protože je naše vesnice přímo na Lužnici, hodně času jsem strávil na řece, v tichých zákoutích, nivách a tichu. A protože mám starý dům, který je po rekonstrukci, tak tam práce nikdy nekončí, ale i to je druh mého relaxu. Věnuji se opravám a údržbě našeho domu, zahradničím, ale taky pobývám s rodinou. Mám dvě praneteře, a čas hrozně utíká, na dětech je to hodně vidět, každý bydlíme na jiném konci republiky, navíc mám takovou profesi, jakou mám, a tak to jistí prázdninový čas.

Takže přes léto nevystupujete a užíváte si jen rodiny a rodného hnízda?

Ale kultura žije. Už třetím rokem pořádáme s místními nadšenci letní představení, zatímco přes zimy i koncerty. Je pravda, že v naší vesnici byla velká ochotnická tradice, ale dnes už ochotníky nemáme. Zato existují lidé, kteří jsou schopni pro kulturu v rámci obce něco udělat i ve svém volném čase. A tak i ve spolupráci s profesionálními zpěváky a hudebníky pořádáme pěkná představení a v zimě i koncerty. Nakonec můj prapředek ochotnické divadlo kdysi vedl, takže já vlastně pokračuji v té linii.

Dovedete si vůbec představil, že byste se věnoval něčemu jiného, než je divadlo a zpěv?

No to je těžká otázka, ale vzhledem k tomu, že nikdy nesázím na jednu kartu a baví mě spousta věcí, tak si dovedu představit, že bych možná učil zpěv aneb bych dokázal zúročit své takřka třicetileté zkušeností v kulturním dění. A protože se mi líbí zahrady a zahradní architektura, tak by to mohl být další obor, kterému bych se chtěl věnovat. Ono to souvisí i s estetikou, bytovou architekturou a vůbec krásnem, což je to, co mě zajímá.

Někde jsem četl, že také rád malujete, restaurujete starý nábytek…

Ano, rád maluji, kreslil jsem už od dětství. Na základní škole měl na mě velký vliv náš učitel pan Štěch, který nás měl na výtvarnou výchovu a dějepis. Už tehdy nás zasvěcoval do některých technik maleb, vodil nás do galerií, což mě silně ovlivnilo. Potom, co jsem odešel do Prahy, jsem začal sám navštěvovat galerie. Jakmile jsem ucítil terpentýn a olejové barvy, už jsem věděl, čím budu malovat. Začal jsem si kupovat plátna, barvy a štětce začal se učit. Jako samouk. Pravda ovšem je, že jsem se k malování vrátil až po osmnáctileté pauze, tehdy jsem rekonstruoval dům. Baví mě malovat krajinky, přírodní motivy a tak podobně. Ale stále se vracím ke starým mistrům, podle kterých maluji motivy.

Co se týče restaurování nábytku, tak to bych si moc fandil, kdybych se považoval za restaurátora nábytku. Je to spíš tak, že pokud někde objevím zajímavý starý kus nábytku, noční stolek nebo komodku, tak jsem schopen si to zrekonstruovat, opravit starý rám, ale je to na takové amatérské úrovni. Je to jeden z mých koníčků. Vzhledem k tomu, že máme původně starý venkovský dům, ta to chce i stylový nábytek, který dávám do kupy. Oceňuji práci starých mistrů. Při dobrém zacházení, tedy pokud se do toho nedá nějaký červotoč, přežije ještě několik generací.

Jakou máte rád hudbu, když nepočítám operu. Který žánr je vám při poslechu nejbližší?

Opera je můj denní chléb, ale rád si poslechnu i klavírní skladby, varhanní hudbu a určitě sáhnu po černošských spirituálech i duchovní hudbě. Mám rád jazz, swing i populární hudbu, ale takovou tu starší, kdy ještě zpěváci museli dokázat, že umějí zpívat. Dovedu ocenit i klasický muzikál, ne moc tu současnou tvorbu. Jednoduše řečeno mám rád žánry, kde se dobře zpívá, kde se dobře hraje a dělá dobrá muzika. Ale když odpočívám, tak tou nejkrásnější hudbou je absolutní ticho, klid. A toho je v současné době tak málo. Jsme obklopeni hlukem a málo dáváme sami sobě klid, absolutní klid. To je vůbec v rámci odpočinku ta nejkrásnější hudba. A nejvzácnější.

Co knihy?

Ty patří k mému životu. Teď mám rozečtenou knihu Friedrich řečený Bedřich od Mileny Štráfeldové. Máme teď dvousetleté výročí od narození Bedřicha Smetany, tak se to i stylově hodí.

Když se ještě vrátíme k minulé sezóně, jaká byla? Mám pocit, že byla hodně náročná…

Ano, minulá sezóna byla hodně náročná, i když tak zpočátku ani nevypadala. V našem divadle jsem měl premiéru až v muzikálu Sugar a pak v Prodané nevěstě, kde jsem si v mé kariéře zopakoval potřetí Kecala. Ale jak to u divadla chodívá, najednou zazvoní telefon a přijde nabídka. Ten telefon zvonil několikrát a těch nabídek přišlo mnoho, dokonce jsem některé musel odmítat. Přímo před rokem jsem přijal nabídku rychlého hostování v Národním divadle moravskoslezském Ostrava, kde jsem vstupoval do role Maliny v opeře Bedřicha Smetany Tajemství. Tam jsem měl ultra málo času, byly to snad tři čtyři dny, kdy jsem se Malinu naučil a mohl tak vplout do zrychlené přípravy.  Inscenace už byla hotová, jenom se oprašovalo a někdo zřejmě z obsazení vypadl a potřebovali někoho narychlo. Tak to byla blesková výzva hned na začátku sezóny, ale myslím, že se to povedlo.

Pak volala režisérka Jana Andělová Pletichová z Opavy, že by potřebovali Zachariáše, měnili narychlo titul a budou uvádět Nabucca a jestli bych zazpíval Zachariáše. A protože toho už mám tzv. v šuplíku, tak jsem na spolupráci kývnul. Pak přišla spolupráce s naší olomouckou činohrou, která připravovala inscenaci Liška B. v režii Miroslava Krobota. I když se tam zpívá, podle něj to je „antimuzikál“. Ale byla to právě zásadní nabídka z činoherního souboru. I když ten soubor znám a spolupracoval jsem s ním už několikrát za éry Michaela Taranta, byly to vesměs malé role, spíš jsem plnil složku hudební či pěveckou v inscenacích Amadeus a Markéta Lazarová. Ale v Lišce B. to bylo role velká a činoherní. Nikdy by mě nenapadlo, že prvního Revírníka udělám v činohře, protože Janáček tuto postavu krásně zpracoval ve svých Příhodách Lišky Bystroušky. Vždycky jsem si myslel, že to bude Revírník právě v této opeře, ale činohra to předběhla. Ale je to krásná zkušenost, zase jiná, než jsem byl zvyklý.

Ale to už jsme se přehoupli do druhé poloviny minulé sezóny, kdy přišla nabídka z Národního divadla Bratislava. Chtěli v březnu uvádět Smetanovu Hubičku a já přijal menší roli pašeráka Matouše. Pak mě čekala v Olomouci premiéra muzikálu Sugar, načež jsem odjel do Divadla F. X. Šaldy Liberec, kde jsem začal zkoušet Otce Palouckého ve Smetanově Hubičce, a to v režii „starého známého“ Michaela Taranta… Mimochodem, loni v říjnu to bylo dvacet let, co jsem v Liberci s divadlem F. X. Šaldy začal spolupracovat jako sólista.

A pak už v závěru sezóny následovala olomoucká premiéra Smetanovy opery Prodaná nevěsta v režii Janky Ryšánek Schmiedtové a kde mám roli Kecala. Když to spočítám, tak to bylo sedm premiér a plus jedna obnovená premiéra a zároveň derniéra opery Lovci perel.

Na které operní role či tituly rád vzpomínáte a které vám přinesly největší úspěch?

Je jich několik. Velice mě zasáhla titulní postava v opeře Don Quichotte francouzského skladatele Julese Masseneta, kterou jsme uváděli v roce 2012 ve francouzském originále v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byla to postava psaná pro legendárního Šaljapina. Pro mě role, kterou jsem miloval pro její hloubkou a krásnou hudbou, velice mě zasáhla. To byla krásná spolupráce s Lindou Keprtovou, dnešní ředitelkou libereckého divadla. A pak tu byly krásné spolupráce s režisérem Michalem Tarantem, který je v oblasti opery jako doma. Vnesl do opery činoherní pohled a naučil pěvce i hrát a přemýšlet o rolích a situacích. Na jeho režii v Prodané nevěstě, kde jsem si v Olomouci nastudoval prvního Kecala, jen tak nezapomenu. Stejně tak vzpomínám na legendární Tarantovu Carmen, ale nemůžu nezmínit ani Verdiho Falstaffa v režii Andrey Hlinkové a pod dirigentskou taktovou Miloslava Oswalda v Olomouci. Je to role, kterou jsem ve svém mladistvém věku nechtěl zpívat. Myslel jsem si, že je na ni příliš brzo, ale díky postupnému pronikání do této postavy a pěvecké linky jsem díky kráse hudby podlehl. Nakonec to byla velice úspěšná role, protože jsem za ni získal cenu Thálie za rok 2014.

Nemohu zapomenut ani na postavu otce Palouckého v Hubičce, kterou jsem poprvé nastudoval na 59. ročníku operního festivalu v irském Wexfordu. Vlastně tuto operu i tuto roli jsem si mohl zazpívat i mimo republiku a vyvést českou hudbu i Smetanu zahraničnímu publiku. Zmíním taky Zachariáše v Nabuccovi. Poprvé jsem ho zpíval tady v Olomouci v režii Jany Pletichové. Je to krásný verdiovský part pro bass, těšil jsem se na něj už dlouho, že si tuto roli zazpívám. Byl to i Marbuel ve Dvořákově opeře Čert a Káča, také krásné role, krásné zpívání. Ale taky vzpomínám na olomoucké nastudování Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. Ten pohled na režii je různý, ale moje setkání s postavou kněze Fotise bylo krásné právě pro svou hloubku i pro krásu hudby A musím říct sám pro sebe, že mi se líbilo i to režijní zpracování Jana Antonína Pitínského.

Velkou výzvou byla opera Modrovousův hrad od Bély Bartóka, která měla olomouckou premiéru v předminulé sezóně v originále čili v maďarštině. Ta hudba mě naprosto pohltila. Je to sice hodinová opera, dalo by se říct hodinový duet Modrovouse a Judity, protože je to představení pro dva sólisty. Pro mě to byla láska na první pohled či láska na první poslech. Stále je ještě na repertoáru Moravského divadla Olomouc, a pokud vím, tak by se měl uvádět v listopadu a prosinci. Ale láska na první poslech byl i zmíněný Don Quichotte.

Jednou bych si chtěl zazpívat krále Filipa druhého v Donu Carlosovi. Potom, což je dnes asi nesplnitelné přání vzhledem k tomu, co se děje na východ od naší republiky, ale protože uznávám ruskou operní literaturu, tak bych si chtěl jednou zazpívat Borise Godunova. Ale jak už jsem řekl, tak to vzhledem k současné situaci asi dlouho nebude možné, bohužel. I když ta hudba za to nemůže.

Jak se vám zpívalo v Soulu?

Tak to byla bizarní spolupráce.  V roce 2018 jsem byl pozván agenturou do Soulu, abych účinkoval ve Straussově operetě Netopýr. I když bylo původně domluvené, že to bude původní představení, které jsem hrál ve Státní opeře a že všechno zůstává stejné, skutečnost byla jiná. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že půl obsazení je korejské a druhá půlka účinkujících česká. Zatímco my jsme měli operetu nastudovanou v němčině, zpěvní i mluvené texty, korejští pěvci zpívali v němčině, ale mluvený v korejštině. Došlo k situaci, že Češi mluvící v němčině museli odpovídat a reagovat na text, který byl v korejštině. Bylo to velmi těžké, protože ta řeč nemá tečku, nebylo jasně patrné, kdy končí jejich řeč a kdy má následovat ta naše. Tam z intonace jejich řeči nebylo patrné vůbec nic. Byl na to týden, aby se vše zvládlo. Ale zvládli jsme to a dali dohromady. Domluvili jsme si nějaké mimické posuňky, abychom věděli, kdy máme promluvit či zazpívat, protože nebylo v našich silách, abychom jim rozuměli. Naštěstí vše dopadlo krásně, divadlo bylo vyprodané, proběhla dvě úspěšná představení, ale bylo to velmi vyčerpávají. Naše kolegyně Věra Poláchová se dostala do čistě korejského obsazení a jako jediná Češka to měla ještě těžší, protože ta komunikovala v mluveném textu sama, neměla žádnou pomoc, takže se s tím musela vypořádat. Ale zvládla to bravurně a moc jsme ji za to obdivovali.

Kromě operních rolí ve velkých „kusech“ se uplatňujete i v „lehčích“ žánrech, třeba v muzikálech...

Do olomouckého angažmá jsem nastoupil v roce 2009 a teď si vlastně uvědomuju, že letos jsem oslavil půlkulaté výročí, co jsem tu v angažmá. Tehdy jsem si myslel, že budu zpívat jen operu, ale rychle také pochopil, že se tady budu setkávat i s lehčím žánrem, operetou i muzikálem. Tehdejší šéfka opery, která mě přijímala, Ludmila Machytková, se mně zeptala, jestli bych chtěl účinkovat i v operetách a já si řekl, že to zkusím. První příležitost jsem dostal díky roli Zaremby v Polské krvi a já zjistil, že i tudy by mohla vést cesta a že mě baví i to mluvené slovo. A jak čas šel dál, tak došlo i na větší muzikálovou roli. Je to 13 let, co byla v Olomouci uveden muzikál Noc na Karlštejně Karla Svobody v režii Dagmar Hlubkové, v němž mi byla svěřena role Petra, krále cyperského, kterou ve filmu zahrál a nazpíval Waldemar Matuška. A to byl velký úkol vytvořil inscenaci, nenapodobující slavný film i slavné herce. Museli jsme jít vlastní cestou, protože to je jediný způsob, jak nenapodobovat a nekopírovat. Ale i těch muzikálů přibývalo, což dokládají inscenace Hello, Dolly! nebo Sugar.

Pak přišla Liška B. a s ní vaše velká činoherní role…

Díky výše zmíněné operetní a muzikálové průpravě v mluveném slově jsem si dovolil přijmout hlavní roli Revírníka v Lišce B., do nějž si mě na základě předzpívání do company režisér Miroslav Krobot nakonec vybral. Když pak přišel šéf činohry Roman Vencl s nabídkou, jestli bych si s činohrou nezahrál ne jako sborista, ale jako Revírník, byl jsem poctěn a nabídku přijal. Vzpomínám si, že už Michael Tarant vytvářel v Olomouci tzv. společná představení či projekty, kdy propojoval členy všech souborů, hlavně členy opery a činohry.

Co vás čeká v nové sezóně a na co se těšíte?

Už jsem vstoupil do pracovního procesu tím, že koreputuji postavu Stárka a Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni. Premiéra bude v polovině listopadu a inscenace vzniká ve spolupráci s Janáček festival Brno, kde ji budeme uvádět týden po olomoucké premiéře. A ve druhé polovině sezóny mě čeká pravděpodobně role doktora Grenvilleho ve Verdiho Traviatě. Ale teď mě čeká nádherný úkol. 27. září si zazpívám s Janáčkovou filharmonií a brněnským filharmonickým sborem v italské Pise, přímo v té katedrále vedle šikmé věže. Společně zazpíváme mimo jiné i Janáčkovu Glagojskou mši, což by měla být taková třešnička na dortu této sezóny. Jinak mě čekají reprízy inscenací v divadlech, kde jsem minulou sezonu nastudoval rolí, o kterých jsem už vyprávěl, ale také se může stát, že zase zazvoní telefon a přijde nějaká zajímavá nabídka.

Jak se cítíte v Olomouci, kde máte už patnáct let svou mateřskou scénu?

Jsem z Jižních Čech a kolem dokola, kam se podívám, plus mínus 30 km, mám všechna ta nádherná města a místa jako je Tábor, Jindřichův Hradec, Červená Lhota, Třeboň, Stráž nad Nežárkou, České Budějovice, Hluboká nad Vltavou, Bechyně, Týn nad Vltavou, Milevsko… Vyrůstal jsem tedy na historických místech, i naše vesnice Dráchov je stará historická obec. V Olomouci se mi tak za těch patnáct let natolik zalíbilo a jsem moc rád, že mě místní přijali, já jsem tady zdomácněl a vlastně mi to krásné město Olomouc připomíná i kus Jižních Čech, kus mého domova. Proto jsem tady našel zalíbení a jsem velice rád, že tu mám dnes hodně přátel, známých a vlastně i své diváky. A za to velice děkuji.

Robert Rohál

Foto: archiv Jiřího Přibyla

Fotogalerie