Zlínské divadlo nabízí v inscenaci Kytice sugestivní adaptaci české klasiky

I když je režisér Dodo Gombár originálně svůj, jeho divadelní dramatizace Erbenovy ikonické Kytice mě zaujala. Viděl jsem ji minulý týden z osmé řady, a jsem tomu rád. Samozřejmě, před časem jsem viděl i televizní záznam sugestivní Kytice z Národního divadla Praha, ale zlínská inscenace je zlínská inscenace. Tato další jevištní adaptace nejčtenější české klasiky se podle mého názoru povedla.

Díky režisérovi a jeho týmu je osobitá, barevná a přitom ukotvená. Hluboká a sugestivní zlínská inscenace má nejen sílu v naléhavosti, ale i v proměnlivém prostoru jeviště. Už jen její zasazení do biblického rámce, a navíc do prostředí venkovské pouti, kde se setkávají obyčejní lidé a prožívají - spolu s diváky v sále - osudové chvíle. Je to sice klasické dílo, které je inscenované opět hodně jinak (je kumšt vytvořit film, ale možná ještě větší kumšt vystavět divadelní představení), ale přitom si zachovává svou podstatu, pohádkovost a baladické kouzlo.

Herci k tomu přispěli rozhodující měrou. Myslím, že nejvíce Eva Daňková, Petra Králová a Marta Bačíková – to je úchvatné umění, velká kázeň a střídmost, mnoho poezie v pohybu a akci - ale ublížil bych hned ostatním - Gustavu Řezníčkovi, Marku Příkazkém, Zdeňku Lamborovi, Milaně Gorské, Luďku Randárovi, Janě Tomečkové, Heleně Čermákové, Janě Štěpánové a dalším členům zlínského souboru a hostujícím hercům. Nikdo tu totiž nehraje jen svou roli, všichni spoluvytvářejí zároveň něco víc.

Výsledek či cíl představení Kytice konečně spoluurčuje výrazným podílem hudba Josefa Fojty a scéna Lucie Žilák Labajové, umně vytvářející kolorit a atmosféru té které balady. Skvěle vedená režie slavného básnického díla Karla Jaromíra Erbena stejně jako imaginativní dimenze protagonistů dává celému dramatu jeho skutečný smysl a rozměr.

Robert Rohál

Foto Městské divadlo Zlín

Fotogalerie