A to je na divadle úžasné, že nic nekončí premiérou, říká herečka Martina Balážová

Objevuje se v televizních seriálech, ale nádherné a těžké postavy Martina Balážová ztvárnila hlavně na jevišti. Patří k nim i Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Lady Macbeth v Macbethovi nebo Emilie Marty ve Věci Makropulos. Právě její talent, temperament, herecká preciznost i řemeslná dovednost ji dovolují hrát různé žánry, navíc jde z role do role. Třeba ve skvěle vystavěném komediálním dramatu Bez zábran, kde představuje bulvární novinářku, je pekelně přesvědčivá.

V Divadle Kolowrat jsem viděl zdařilé divadelní představení Bez zábran, kde hrají čtyři skvělí herci. Vy jste jednou z nich. V představení hrajete bulvární novinářku…

Roli Fanny Tarrantové jsem si samozřejmě oblíbila, stejně tak jako komedii Davida Lodge, a hlavně se mi moc hezky spolupracovalo s kolegy. Bez zábran je inspirativní a chytrá konverzačka, kterou si užíváme jak my herci, tak i diváci. Pro mne je ctí stát na jevišti s třemi tak zkušenými a výbornými herci a hodně jsem se během zkoušení naučila.  A jsem ráda, že jste představení viděl a líbilo se vám.

Mám pocit, že vám ta role padla jako ulitá…

Tak to ráda slyším. Cítím se v té roli dobře a myslím si, že se ve výsledku proces hledání, a hlavně herecké ladění, zejména s kolegou Pavlem Novotným, povedly. Britové konverzační komedie opravdu umí napsat, a tak to pro mne byla nová a zajímavá výzva, kterou jsem si opravdu užívala.  A vlastně Fanny, i během repríz, stále hledám, zkoumám a objevuji. A to je na divadle úžasné, že nic nekončí premiérou a není zde žádná konečná klapka!

Fanny je silná osobnost, která skrývá citlivou, dívčí a přátelskou duši pod maskou nekompromisní bulvární novinářky. Krásná herecká příležitost! Spisovateli Adrianu Ludlowovi se podaří tu masku trochu poodkrýt a ve hře mezi nimi najednou vznikne intelektuální i osobní soulad. Užívám si Fanninu nekompromisnost, ale zároveň mě baví i poloha, kdy si uvědomí vlastní krutost i limity své novinařiny.

Hru vyprodukoval soubor Staromódní divadlo, který hostuje na scéně Divadla Kolowrat. Je to přesně téma či styl, který vám jako herečce vyhovuje?

Téma je zajímavé a aktuální, i když se děj hry odehrává v přesně určeném roce, 1999. Otázka moci bulváru, médií a jejich vlivu na čtenáře, je tady ale pořád. Vztahy mezi přáteli, misky vah životních priorit, důsledky závisti a pomluv v uměleckém světě a ve společnosti vůbec – to jsou bolavá místa, která se čas od času dotknou nás všech. Hra Bez zábran je, jak jsem už řekla, tradičně dobře napsanou anglickou konverzačkou, která má jasně vytvořené a vypointované situace, je chytrá a vtipná – a to vše vyžaduje přesnost v hereckém výraze. Baví mě hrát v této inscenaci a děkuji Staromódnímu divadlu, hlavně paní Zuzaně Geislerové a režiséru Robertu Russellovi za tuto skvělou příležitost. A moc se těším na další reprízy a doufám, že už brzy bude kolega Pavel Novotný fit, abychom na Bez zábran mohli pozvat další diváky – a to nejenom do Divadla Kolowrat.     

I když jste mladá herečka, tak by mě zajímalo, jaké zajímavé role a hry vás doposud potkaly?

Mladá? Děkuji za poklonu, ale je to relativní. Když mi bylo dvacet šest, nastudovala jsem dvojroli Runy a Nyoli v Radúzovi a Mahuleně a hrála jsem tedy dvě matky hlavních postav. Moje jevištní děti byly jen o něco málo mladší než já, ale protože v souboru nebyl aktuálně typ starší „drsné“ herečky, která by zvládla běhat s bičem a mečem, byla jsem obsazena. Když mi bylo třicet pět, nastudovala jsem roli sedmnácti leté prostitutky v Terezíně Perly Sch. v adaptaci novely Arnošta Lustiga Nemilovaná. Teď zkouším roli Teti v Topolově Hodině lásky, která má taky už něco odžito a mluví z ní trpkost životných zkušeností, zhrzená láska i pocit zmaru. A na repertoáru mám mimo jiné i tři sta let starou Emilii Marty…

Každou roli mám ráda, užívám si být s ní na jevišti, a vždy se snažím, být co nejlepší, poctivě zkoušet a dát do každého představení to nejlepší ze sebe. Přiznávám se, že Runu jsem hrát nechtěla, a myslela jsem si tenkrát na Mahulenu, ale pak jsem jí milovala a dodnes miluji. Perla Sch. byla náročná role, skoro dvě hodiny jsem neslezla z jeviště, obrovská zkušenost a příležitost. Často vzpomínám na proces zkoušení a na „partneření“ se skvělým hercem Milanem Mikulčíkem.

Milan Mikulčík je skvělý herec, kterého znám nejen z filmu a televize, ale i z Divadla Kolowrat, kde hrál v inscenaci Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Ale zkusme se ještě vrátit k vašemu hraní. Na které další role či hry ráda vzpomínáte?

Měla jsem ráda nebo mám ráda i další role, kdy se mé sny změnily ve skutečnost – hrála jsem Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, Lady Macbeth v Macbethovi, představení, které máme stále na repertoáru. Mimořádnou zkušeností pro mne bylo setkání s režisérem Martinem Satoranským, s nímž jsem spolupracovala na mém monodramatu Ženská epopej. Inscenaci naposledy, po devíti letech, uvedeme teď v říjnu. Hraji zde čtyři ženy, které byly svázané se životem malíře Alfonse Muchy. Postavy vystupují z jeho plakátů a prostřednictvím svých životních osudů odkývají životní peripetie slavného malíře a postupně, jako čtyři roční období, projdou jeho životem. Divák tak prochází dobou od jary do zimy, je na čtyřech místech, slyší čtyři jazyky a čtyři hudební motivy. Během toho zkoušení a samozřejmě i hraní jsem objevila mnoho nového o sobě i o ženách a opravdu s láskou budu na Ženskou epopej vzpomínat. A tak mi to nedá – a dovoluji si vás, čtenáře, pozvat na derniéru, která se koná 18. října v Divadla Kolowrat. Jestli máte čas, přijďte!

Pokud vím, tak jste se narodila v Popradu a studovala jste na Prešovské univerzitě a potom na pražské DAMU. Znamená to, že jste Slovenka, která se díky studiu na DAMU stala pražskou respektive českou herečkou?

Víte, já už žiju v České republice od roku 2006, mluvím víc česky než slovensky, mám obě občanství, narodila jsem se pod Tatrami a vždy tam někde byl, je a bude můj slovenský temperament – hlavně, když se zpívá a tančí (smích), ale doma se už cítím v Čechách. S láskou se samozřejmě vracím hlavně do Popradu – mám tam stále své milované rodiče i pár kamarádů. Občas nás pozvou s představením, kde hraju, do Prešova na divadelní festival Akademický Prešov, který pořádá moje alma mater – to jsou pak opravdu krásné vzpomínkové návraty. Ale teď znám spíše jeviště po celé České republice.  

Přitom ale nejste „jenom“ herečka, ale zabýváte se i divadelní produkci a autorskou tvorbou, což dá určitě hodně zabrat, když vím, že máte i rodinu…

Ano, díky tomu, že mám úžasnou rodinu, zvládám tolik věcí. Partner je Francouz a máme dvouletou dcerku, která už chodí do školky. Je velice šikovná a jsme moc pyšní rodiče! Partner mi hodně pomáhá, a když je pracovně mimo republiku, tak mi pomáhají s malou moji rodiče, sestra, která taky žije v Praze, a pár přátel. Jinak bych divadlo nemohla dělat – zkoušení inscenací, zájezdy po celém Česku a divadelní produkce zabírá hodně času. Volný čas? Když přijde, tak jej samozřejmě trávím s rodinou.

Na co se těšíte v této sezóně? Určitě jsou v plánech nové role a nová zajímavá představení. Je to tak?

Ano, těším se na všechno v nové sezóně! Právě zkoušíme v Divadle Kolowrat Hodinu lásky v režii Josefa Kačmarčíka, kde mám roli Teti. Je to krásný a velice zajímavý text Josefa Topola, skvělý tvůrčí tým a mými kolegy na jevišti jsou Martina Nováková a Jakub Kropáček. Premiéra bude 13. listopadu. V prosinci začneme zkoušet Dona Juana v komorní úpravě a v režii Petra Smyczka. Na červen 2024, ke stoletému výročí úmrtí France Kafky, je naplánovaná premiéra dramatizace Kafkova Procesu v režii Vojtěcha Nejedlého. Také už připravujeme projekt pro následující divadelní sezónu – příští podzim chceme uvést příběh dvou královen Marie Stuartovny a Alžběty I. v režii Petra Smyczka. Jsou to vyčerpávající i vzrušující plány, a na všechno se moc těším!

Robert Rohál

Foto: Kristina Reznik, Jakub Fulín, Michal Linhart, Jaromír Zubák a Martin Zajíček

Fotogalerie