Luboš Veselý: Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit

Hned na začátku své profesionální herecké éry dostal titulní roli ve filmu Antonyho šance, který režíroval Vít Olmer. I když během let si vyzkoušel několik divadelních scén v Praze i Brně, v posledních letech je v angažmá v pražském Švandově divadle. Ale i v televizi a ve filmu má herec za sebou plejádu zajímavých postav, které sklízejí úspěch u diváků. Luboš Veselý krásně vyzrál.

Mám pocit, že v televizi a ve filmu jdete z role do role, a navíc jsou to role zajímavé, herecky mimořádné, a navíc ty postavy si nejsou co se týče charakteru ani podobné. Máte radost, že máte tolik krásné práce?

Ano. Mám ten pocit také a radost z rolí velkou. Je zvláštní, že v období, kdy jsem tolik netočil, jsem se tím trápil a ptal se sám sebe, kde je chyba. V momentě, kdy jsem se uklidnil a řekl si, že jsou daleko důležitější věci, se s prací "roztrhnul pytel".

Zkuste vyjmenovat pár postav či role, které vám udělaly před kamerou radost anebo se kterými jste se třeba „nadřel“?

Každé roli, přípravě na ni, věnuji kus svého života. Zní to trochu pateticky, ale je tomu tak. Takže každá role je pro mě důležitá a s každou se tak trochu peru. Ať jsou to role v seriálech (Profesor T., Kukačky) anebo v televizních inscenacích a filmech (Franz a Felice, Zločin v Polné, Herec, Antonyho šance, Pouta, Poupata, Špína, Bába z ledu...). Jmenuji jen náhodně, každá práce pro mě byla důležitá a nechci žádnou upřednostňovat.

V divadle to bylo díky uzávěrám asi podstatně horší. Jakmile se bude zase znovu hrát, kolik postav máte „nastřádáno“ ve Švandově divadle do příští sezóny?

Ano, musím přiznat, za celý rok od loňského března jsem více točil (ČT, film, rozhlas).  V říjnu 2020, 10 dnů před premiérou Cyrana, jsme museli zkoušení přerušit. Bylo to pro mě jako ukradená olympiáda, ale vrátíme se k němu v srpnu a premiéra bude, doufáme, v půlce září. Jinak hraji v šesti inscenacích Švandova divadla.

I když jste hodně točil a málo hrál divadlo, byl čas na koníčky v rámci volného času? Anebo jinak, když máte volno a můžete relaxovat, co vás baví?

Celý pandemický rok jsem trávil se svou přítelkyní Bohdankou na Šumavě. Jaro začalo přípravou zahrady, v létě údržbou zahrady, na podzim zazimováním zahrady a v zimě odklízením nekonečného množství sněhu. Ze zahrady... Rád se toulám Šumavou, a i na to v průběhu roku párkrát došlo. V červenci jsme si na pár dní odskočili na letní dětský tábor, kde jsem nezastupitelným kuchtíkem a broukem Pytlíkem (všeumělem).

Jako začínající herec jste prošel mnoha divadly, ale už hezkých pár let jste v angažmá ve Švandově divadle. Hostujete i někde jinde?

Zatím jedinou a poslední „hostovačkou“ byla a je inscenace Drahá Mathilda v divadle U Valšů. Práce na domovské scéně je prioritní a s přibývajícími lety už vážím vydanou energii jinam než svému divadlu. A v něm jsem opravdu rád.

Když se ještě vrátím k filmu, tak prvně jste si zahrál v příjemném filmu Leť, ptáku, leť! To vám bylo snad šestnáct, ale první či titulní roli jste měl až o osm let později ve filmu režiséra Víta Olmera Antonyho šance. Jak na natáčení s odstupem času vzpomínáte a jak se na tento film, který se mi vždycky moc líbil, díváte dnes?

Soustředěná práce. S Veronikou Jeníkovou jsme si na produkci a režii vymohli, že nás někdy vozili na plac i o dvě hodiny dřív, povídali jsme si, zkoušeli si obrazy, které nás ten den čekaly. Režisér Vít Olmer byl k nám velmi pozorný a hodně vycházel z nás herců, a byl vstřícný i k našim návrhům na úpravu textů. Zajímavá pro mě byla i práce kameramana Oty Kopřivy, který byl jemný perfekcionalista, a i toto setkání mě ovlivnilo.

Na Antonyho šanci se nyní koukám jako na dokument. Vrací mě to do té doby (1986) nejen jako pohled na společnost, ale i na sebe samého. Moc dobře si vzpomínám na to období.

Máte rád a sledujete české filmy? A co naši režiséři? Které z nich obdivuje případně oceníte jejich práci? Vy sám máte nebo nemáte režisérské schopnosti či tendence?

Rád se dívám na filmy z 60. a 70. let. Ale i na starší. Miluji film Nebe a dudy. Ale i filmy s válečnou tematikou mi nejsou cizí. A režiséři? Jo. Já vám teď vyjmenuji nějaké režiséry, na někoho zapomenu, a už si s ním nikdy nezatočím. Tak to tady ne! (smích). Ale teď vážně. Ještě jsem nezažil práci s režisérem, o kterém bych si řekl: „Tak s tímhletím už nikdy víc!" K režisérům chovám úctu, sám bych na tuto profesi neměl hlavu, nestačil na ni. Ale dokážu se napojit na jejich záměr a neskromně si myslím, že pro mnoho z nich jsem přínosem. Mám tolik nápadů, až musím sám sebe krotit (smích).

Robert Rohál

Foto Jakub Jíra, Robert Vlk a Alena Hrbková

Fotogalerie